Apolena Rychlíková doporučuje

Nikoho asi nepřekvapí, že jako člověk orientovaný na sociální a politická témata, hledám i ve filmové tvorbě právě tyto oblasti. Právě proto, že považuji otázku lidské důstojnosti za důležitou, ale nerada zůstávám u dokumentů. Koneckonců: hranice mezi „dokumentárním“ a „fikčním“ filmem se neustále stírá a to, co mnohdy působí jako sci-fi, je dnes realitou a naopak.

Když jsem poprvé viděla The Florida Project, zaplavila mě vlna radosti, ale i úzkostí. Pastelový svět amerického motelu je ve skutečnosti kritickou reflexí dnešního nerovného světa. A výkony všech hlavních protagonistů jsou ve své spontaneitě až odzbrojující. Rodičovský úděl jako zápas, mateřství na okraji jako hra. Fatih Akin patří dlouhodobě k režisérům, na které se zaměřuju. Jeho Gegen die Wand pro mě kdysi bylo oslavou svobody a lásky, je to filmová tragédie s antickými rysy. Pár let staré Odnikud je pochopitelným, komplexním vyprávěním o zločinu a trestu, kterému suverénně kraluje skvělá Diane Kruger.

Jako feministku mě samozřejmě zajímají i “ženská” témata – proto s radostí zmíním Špínu Terezy Nvotové. Ukazuje nám, že sexuální násilí páchají – často navzdory obecným společenským představám – hlavně ti, kteří k nám mají blízko, a že přímo souvisí se zneužívám hierarchií. Špína je film, který má kromě skvělé kamery a hereckých výkonů jasný scénáristicko-režijní rukopis. Držím Báře Námerové a Tereze Nvotové palce a těším se i na jejich nový počin, který právě začínají realizovat. Mám ráda Garyho Oldmana a vždycky se mi líbil Tom Hardy. Baví mě špionážní filmy. Jeden musí z kola ven ale svou pomalostí a rozvážností z jejich zaběhnutých rámců vystupuje. I proto je dobré ho vidět. Filmů, které se různým způsobem snažily vypořádat s uprchlickou krizí, byla celá řada. Často šlo o aktualitky, těžící z naléhavosti situace, někdy dokonce o emocionální porno snímky, které nedokázaly nabídnout nic víc, než vyděračské a neetické vytěžování lidí, kteří se pohybují na hranici mezi životem a smrtí. Požár na moři je ale jiný. I proto slavil úspěchy a dodnes zůstává podstatným filmem.

Víte, jaký filmový autor už systematicky a dlouhodobě pracuje se silnými ženskými hrdinkami? Je to Hajao Mijazaki. Mám je ráda všechny: odvážnou a přírodu milující Naušiku, Sasuki a Mei a jejich Totora, Ponyo, která je nepoznanou silou, oscilující mezi člověkem a tím, co ho obklopuje, samozřejmě princeznu Mononoke. Na Cestu do fantazie koukáme s mými dcerami často. Dělejte to také. Děti totiž svět fantazie potřebují a Mijazaki ho zvládá budovat možná nejlíp ze všech.